Všichni, kdo mě lépe znají, zejména mou vzdělávací činnost v anti-aging medicíně, ví, že skalpelu se bojím jako čert kříže. Právě proto jsem již dlouho doporučovaná víčka odkládala, co to jen šlo. I když bylo nad slunce jasné, že zákrok potřebuji, zase jsem všechny překvapila, když jsem se na něj opravdu odhodlala jít. Podruhé jsem překvapila tím, že se jím vůbec netajím. To už je mimochodem třetí překvápko. Úplně prvním byla samotná kniha Žena po 40, kdy mi známí předhazovali, že jsem přece byla vždy zaměřena na to, co je v hlavě, ne na ní. Tak vám nevím, asi vysílám špatné signály. Nikde jsem totiž nedeklarovala, že bych chtěla zestárnout jako jeskynní tvor. Ale pojďme zpět k první plastice. Co, jak, kdy, kde, proč? Mých klasických pět otázek. A nebude chybět na úvod jedna komplikace. Jako vždy, když je pacientem lékař. (Více než 9 normostran i pro laika srozumitelného textu, s praktickými radami a 17 srovnávacími fotografiemi.)
