Inzerce

Rozhovor s autorkou první úspěšné transplantace střevní mikroflóry v Česku, Petrou Fojtíkovou

O téma střevní mikroflóry jsem se vždy živě zajímala. Již dříve, než se téma stalo populární, mně šestý smysl napovídal, že prospěch hodných baktérií v těle nebude zanedbatelný. A to nejen ve střevě. Svůj pravidelný ranní gastrokolický reflex jsem brala jako dar, stejně tak pozitivní naladění osobnosti. A to jsem přitom velmi citlivý člověk.

Dalším důvodem bylo synovo ADHD, kdy se poruchy chování dávají často do souvislosti s obsahem střeva. Nejen tím bakteriálním, protože ten faktický s tím bakteriálním úzce souvisí. Na druhé straně veselejší dítě, než jeho, jsem v okolí nikdy nezaznamenala. Svou radost si udržel i navzdory neustálým stížnostem okolí, co zase provedl a jak je hrozný.

Téma mikrobiomu je na programu dne poměrně krátce. A začínám mít takový pocit, že se to jako vždy zvrhává k jednostrannému radikalismu, tedy, co máte ve střevech, ovlivňuje váš mozek. Ale co když je to i naopak?

Díky své citlivosti a přitom vývoji k dobré snášenlivosti i těch největších životních i podnikatelských trablů se nemohu zbavit dojmu, že ten vztah probíhá oboustranně a je otázkou, zda můžeme s jistotou stanovit, zda bylo nejdříve slepice nebo vejce. Tedy, zda primárně ovlivňuje střevo mozek nebo naopak.

Ale nepředbíhejme, možná mně částečně zodpoví mou pochybnost právě autorka první české transplantace střevního mikrobiomu, paní Petra Fojtíková.

1. Petro, jak vypadal váš život v kostce před transplantací?

Můj život před transplantací byl dá se říct hodně bolestný, zalitý negativismem s opakujícími se pocity smutku. Velice dlouho jsem se potýkala i s nízkým sebevědomím, což jsem chápala jako velkou komplikaci. Pohlížela jsem na sebe jako na slabou lidskou bytost. Později se začaly naplno projevovat vleklé deprese, které mi můj život totálně nabouraly. 

2. Co vás nakoplo se sebou něco udělat?

Asi to uvědomění si, že je něco v mém těle a mozku špatně. Fakt, že jsem pravděpodobně psychicky nemocná mě přiměl k tomu to konečně začít řešit. 

3. Jak jste se dostala k informacím o transplantaci a kdy padlo rozhodnutí, že se do ní pustíte?

V knize popisuji, že jsem měla to štěstí a narazila jsem na skvělou a dobře informovanou paní psycholožku, která mě jako první upozornila na možnosti této metody. Sama měla klientku, která se díky této metodě vyléčila a z toho důvodu jsem i já začala více pátrat, abych získala ucelený přehled. Definitivně jsem se pak rozhodla podstoupit to, až když selhaly veškeré dostupné možnosti léčby a já začala komunikovat s již vyléčenými pacienty na amerických diskuzních fórech.

4. Proč byla dle vás první transplantace neúspěšná? Byla opravdu zcela neúspěšná?

Úplně první TSM jsem podstoupila na soukromé německé klinice a za nemalé peníze. Bohužel musím říci, že efekt nebyl skoro žádný. Dlouhodobě jsem pak přemýšlela, proč tomu tak je, a nakonec jsem to pochopila. Na klinikách je často pacientovi do střeva vpraveno pouze jen několik dcl transplantátu, což se absolutně nemůže vyrovnat 2-3 l, což je objem využívaný u domácích TSM, tak aby se zaplnilo kompletně celé pacientovo střevo. 

5. Jak vás napadlo, že byste ji mohla provést „na vlastní pěst“? Věděla jste o takových případech?

Ano, jak už jsem zmínila, z amerických diskuzí jsem získala přesný návod, jakým způsobem TSM provést v domácích podmínkách. Sama jsem byla překvapena, kolik lidí se mi svěřilo s tím, že TSM podstoupili a úspěšně se díky ní vyléčili. Jejich příběhy pro mě představovaly obrovský hnací motor a naději na uzdravení, proto jsem se rozhodla to rovněž uskutečnit. 

6. Podle čeho jste si k ní vybírala lidi ke spolupráci? Nejen dárce, ale i technickou podporu?

Byla jsem obeznámena, že k přenosu transplantátu je vhodné mít zařízenu asistenci. Člověka, který celý proces provede za vás, vzhledem k tomu, že pro samotného příjemce a dárce je celý postup už tak velmi složitý. Oslovila jsem tedy svou kamarádku, zdravotní sestřičku, která s celým zákrokem souhlasila. Dárce jsem se snažila vždy hledat mezi blízkými, přáteli nebo členy rodiny. Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo najít zdravé dárce právě v rodinných kruzích. 

7. Nebála jste se, že by váš stav mohl být po transplantaci ještě horší, příp. že byste mohla z cizího střevního obsahu nějak onemocnět?

Vzhledem k tomu, že jsem se v té době setkávala spíše s pozitivními ohlasy po provedené TSM, neměla jsem sebemenší důvod si myslet, že by se můj stav mohl jakkoli zhoršit. Navíc oba dárce jsem si nechala otestovat na infekční choroby, což mě samotnou nechalo klidnou. Je takovým nepsaným pravidlem, že dárce by měl podstoupit krevní lékařské testy na některé život-ohrožující nemoci. 

8. Ani druhá transplantace nebyla úspěšná? Nebo již trochu ano? Co jste udělala jinak u třetí?

Díky druhé TSM se mi značně upravilo zažívání, se kterým jsem měla dlouholeté problémy. Bohužel na mou psychiku se žádný pozitivní efekt neprojevil. Nechápala jsem, jak je to možné a co jsem udělala špatně, proto mě napadlo vyzkoušet 2 dárce. I z logického hlediska jsem si byla vědoma, že čím více dárců člověk použije, tím je větší šance na úspěch. Bakteriální spektrum každého člověka je naprosto jedinečné. Nikdo ho nemá stejné, z toho důvodu se často například při léčbě autoimunitních onemocnění kombinuje více dárců.

9. Za jak dlouhou dobu jste pozorovala změny po třetí transplantaci? Jaké?

Dá se říct, že po 14 dnech jsem u sebe začala zjišťovat velké změny nálady. Celkově jsem se cítila lépe, plná energie a elánu. Navíc jsem si všimla, že můj mozek reaguje na některé nepříjemné životní situace daleko klidněji než předtím, neupadá do stavů depresí, tak jak byl posledních pár let zvyklý. Přesně řečeno se mi najednou přemýšlelo nějak lehčeji a jednodušeji. 

10. Neměla jste někdy chuť to vzdát? Co vás vedlo vpřed. Přece jenom se nejedná o příjemné zákroky?

Nikdy jsem to nevzdala. Věděla jsem, že pokud to jednou vzdám, skončím špatně. Vždy jsem věřila v to, že každá nemoc se dá překonat, a já byla ochotna udělat cokoli, aby se mi můj stav zlepšil. Ta víra fungovala jako obrovský tahoun kupředu. Samozřejmě, tento zákrok není moc příjemný, ale já jsem byla tak odhodlaná, že mě ani na sekundu nenapadlo z toho couvnout. Další velkou podporou mi byly i příběhy vyléčených pacientů, se kterými jsem o metodě komunikovala. 

11. Co na to vaši dárci? Taky neměli někdy chuť couvnout? Pomohli i někomu dalšímu než vám?

V první fázi mé dárce trošku odrazovaly myšlenky na klystýr, nicméně mi sdělili, že si ho vyzkouší nejdříve sami v pohodlí domova tak, aby byli přesvědčeni, že to zvládnou. Po této malé zkoušce se rozhodli, že mi pomůžou a mikroflóru mi darují. Moji dárci se však rozhodli darovat pouze mně a z toho důvodu doposud nikomu jinému svou pomoc nenabídli. 

12. Co vaše transplantační sada? Leží od té doby ve skříni, nebo pomohla už i někomu dalšímu?

Transplantační sada je vždy jednorázová a vyrábí se vždy na jeden jediný zákrok, posléze se musí vyrobit nová. Určitě není vhodné dávat svou použitou sadu ještě někomu dalšímu. Tu svou jsem samozřejmě zlikvidovala a pevně věřím, že už ji nebudu nikdy potřebovat. :-)

13. A poslední otázka se týká právě vztahu psychiky a mikrobiomu. Z vaší knížky totiž nemohu přehlédnout úlohu psychiky v celém tom procesu. Již před transplantací jste se s tím svým stavem rozhodla skoncovat. Mám na mysli zbavit se depresí prací na své psychice. Dle mého i psychika vás vedla do celého toho náročného procesu. Nemohly tyto dva aspekty jít ruku v ruce? Resp. kdybyste již před transplantací nezapracovala na svém myšlení, myslíte si, že byste dnes byla tam, kde jste?

Ano, určitě souhlasím. Práce se svou psychikou a cesta sebepoznání je v uzdravovacím procesu nesmírně důležitá. Dlouhodobě jsem na sobě pozorovala, že můj mozek má tendence vytvářet si umělé problémy. Čili jak říkáte, kontinuální práce s psychikou jde ruku v ruce s naším fyzickým tělem. Tyto dva aspekty by se měly prolínat. Nelze předpokládat, že narovnáním střevního mikrobiomu má práce s psychikou zcela končí. To je teprve začátek, člověk musí neustále tak trošku kontrolovat svou mysl, nicméně s novou střevní flórou to jde tak nějak snadněji. 

14. Protože jsme obě maminky, které se potýkaly s psychickými problémy, vy u sebe, já u svého syna v podobě poruchy chování, zajímal by mě váš dnešní náhled na možnost ovlivnění vaší nemoci vedením, výchovou, přístupem v rodině. Mohli vaši rodiče udělat něco jinak? Tím rozhodně nechci hledat viníka, ale spíše pomoci nám v tom někdy méně, někdy více náročném mezigeneračním vztahu s dětmi.

Vzhledem k tomu, že jsem prvorozené dítě, tak zde nechci příliš rozebírat, co mohli mí rodiče udělat jinak. Samozřejmě, dnes si již velmi dobře uvědomuji, že zde byly jisté chyby ve výchově. Nicméně na druhou stranu také chápu, že mateřství je dle mého názoru jednou z nejtěžších věcí na světě. Vychovat z dítěte dobrého, úspěšného člověka, to dá opravdu veliký kus práce a času, který musí především matka pro své dítě obětovat. Navíc s prvním dítětem se musíme celý ten koloběh a výchovu teprve naučit. S tím druhým už je to mnohdy snadnější. Také sebevědomí matky hraje velkou roli ve výchově, jelikož se může nepřímo projevit do již tak křehké psychiky dítěte. Kdysi jsem četla jednu publikaci, která informovala o tom, že 30 % našeho chování a kvality naší psychiky je ovlivněno geneticky, ale 70 % je ovlivněno právě výchovou. 

Velice děkuji za milý rozhovor! :-)

Zatím nejsou vloženy žádné příspěvky

Zatím nejsou vloženy žádné příspěvky

Zatím nejsou vloženy žádné příspěvky

Související články

Čeká vás v dohledné době očkování proti tetanu? Nevíte? Prý že to ví lékař a dá vám vědět? Tak to vás vyvedeme z omylu. Praktický lékař vám vědět dát nemusí. A víte, že máte jinou možnost než klasickou vakcínu proti tetanu plně hrazenou pojišťovnou?

Vezměme to postupně.

Milé dámy a pánové, zkuste si dnes s námi uvolnit v dnešní době extrémně namáhané oči očními cviky.

Zdravím všechny příznivce těchto stránek. Každý člověk se občas dostane do situace, kdy potřebuje pomoc druhých – ať už je to bolavý zub, rozbité hodinky či cokoliv jiného. Jsou však obory, kde najednou znejistíme, neboť… Mezi takové služby patří právě psychologická, psychiatrická a terapeutická péče. Cílem tohoto článku je objasnit novou, psychologickou a terapeutickou službu.

Na trhu je spousta produktů, které slibují až pohádkově dlouhé řasy. Je možné jim věřit? Kupodivu ano. Vybrali jsme si dvě séra s růstovými faktory na řasy a jednotlivá stádia nafotili.

Nahoru
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace